Asi 10 hodin jsem fakt v moci a už to nechci, chci se z toho dostat pryč, být normální, střízlivá já. Moct usnout, moct komunikovat moct fungovat. Teď to nezvládám, cejtim, jak mě to ovládá, celý moje tělo a já s tim nemůžu dělat nic jinýho než čekat, až to přejde. Ale to čekání mi přijde věčný a trvá to moc dlouho a furt to nikam nevede. Je to šílený a nejhorší je, že to nejde zastavit. Po dnešku jsem se rozhodla, že už si nechci znovu dávat dekla. Je to už několikátej stav po sobě, kdy mě to nebaví a celou tu dobu se vlastně snažim přijít na to, co bych dělala, kdybych byla střízlivá a vůbec si neužívám ten stav, jen se z něj chci dostat. Asi jsem malá na drogy, zbytečně si tim akorát kurvim tělo a mysl. Zážitky jsou z toho taky fajn, to jo, ale ten celkovej pocit je furt nepříjemnej. Přijde mi, jakobych si timhle úplně rozházela veškerej řád ve všem, že jsem úplně zmatená a vytržená z reálnýho vnímaní času, přehozená uplně jinam, něco jakobych byla v jinym časovym pásmu, třeba o několik hodin nastavená uplně jinak. Já si třeba myslim, že jsem fakt hodně samostatnej člověk, co umí být vyrovnanej, když to potřebuje. Ale teď bych vedle sebe strašně chtěla někoho, kdo se o mě bude starat, třeba mě jen obejme a bude se snažit uspat.