Nebe je  bílé, rána jsou bílá, moje pleť je bílá a jakoby byla bílá i uvnitř mě. V hlavě bílá. Kde nic, tu nic. Kde dřív přátelé, tu teď nikdo. Ke komu dřív city, k tomu teď nic. Bílá místo radosti, bílá místo smutku. Ona ta zima asi fakt nějak působí na psychiku, jinak si to neumím vysvětlit. Přes zimu se všichni zachumlávaj sami do sebe, jako se medvědi zachumlávaj do zimního spánku, jako se ruce zachumlávaj do rukavic. A mně to nevadí, ono to člověku i prospěje, ta samota. Máte čas nad sebou přemýšlet, více se poznávat, zjistit, co vás baví za individuální činnosti a najít si cestu sám k sobě. Uvědomit si své názory, na lidi kolem sebe, na dění kolem sebe atd. Přemýšlení, přemýšlení, přemýšlení. V létě jsem moc nepřemýšlela, ani na to moc nebyl čas, furt jsem někde lítala, ve dne, v noci, v obklopení spousty dalších lidí, stíhala jsem se mít jen dobře a na zbytek nebyl čas. Bylo to krásné, nepamatuji snad ani dne, který bych trávila sama, ale krásná je i samota. A umět vynaložit s obojím je asi nejkrásnější. Jsem ráda, že jsem se tomu naučila nebo spíš si tomu přivykla. Minulý rok to pro mě bylo tak obtížné, zoufale jsem vyhledávala něčí společnost, prahla po citech a lásce, aniž bych si uvědomovala, že základem je umět tyhle věci poskytnout sám sobě. Moct být sama sobě společností, od které bych nechtěla utíkat. I když, občas bych chtěla, ale jen ten fakt, že to není možné mě odrazuje od přemýšlení nad tím. Hloupé a zbytečné tím vůbec marnit čas. Je důležité umět si užívat vše. Užívat si smutek, protože je to tak nádherné, kolik citu a emocí v sobě máme. Užívat si  radost, protože trvá jen chvilku a je to to nejhezčí, co můžeme cítit. Užívat si to bílé nic, protože se necítíte nijak a můžete se cítit jakkoliv. Je krásné žít a mít moc nad sebou samotným, kterou vám nemůže nikdo sebrat, žádná osoba, žádné zákony, žádná pravidla, nic. Ať už se dožijete protézy a šedého chmíří na hlavě a spokojeně umíráte na gauči s miliónem vzpomínek a zkušeností nebo vám něco, ať už špatná náhoda nebo záměrně, tuhle možnost vezme a nestihnete ani využít svojí úspěšně složenou maturitu, jen ta možnost, prožít si a cítit všechny tyhle emoce, moct se ostatním lidem vrýt do paměti a vyvolávat v nich city, mít všelijaké zážitky, to je podle mě to nejkouzelnější, ať už umřeme v kolika umřeme, ať jsme byli sebevíc úspěšní nebo neúspěšní nebo jsme ani neměli prostor k tomu pořádně nějací být.

Dnešek, jak bych popsala dnešek? Asi jeden z nejdivnějších dnů v životě. A přitom ráno jsem se probudila svěží jak nikdy, těšila jsem se na večer, na flašky a na lidi. Ani by mě nenapadlo, že v průběhu večera zjistím, že mi včera odešel na vždycky někdo z okolí. Do teď tomu nevěřím a to už to vím několik hodin. Nevím, co ve mně převládá víc, jestli prázdnota, smutek nebo naštvání. Naštvání na svět, že je všechno tak zkurveně nespravedlivý. Že ten super hodnej kluk, kterej si udělal maturitu spadnul a teď je na pořád pryč. Už žádný srazy na špeky, už nikdy neuvidím ten zmaštěnej obličej francouzskýho čecha. Sice to nebyl blízkej fella, ale stejně, živě si dokážu vybavit jeho hlas, smích, vysmátej obličej, co pálí špeka a u toho mi popisuje, jak ho nějakej hmyz kousl do ucha. Tolik vzpomínek se mi teď vybavuje, všechno se mi to pořád opakuje v hlavě několik hodin. Chvílema jsem uplakanej kunda a chvílema přemýšlím, jestli to je vůbec možný, jestli to není jen vtip. Nedokážu tomu uvěřit, že prostě ze dne na den někdo přestane být. Nechci tomu věřit. Doufám, že teď má někde tam nahoře nekonečně moc nějakejch přehnanejch modelů skéra a že má kolem sebe samý libový čubky a jen se nám směje, jaký jsme emáci a mašťáci. Snad někdy dáme sraz na špeka a budem se tomu smát spolu...Tak moc mě to mrzí, je to nefér. A co teprve N? Je mi ho tak moc líto, nedokážu si snad ani představit, co může cítit. Nejradši bych ho měla u sebe, chtěla bych ho nějak podpořit odreagovat, já ani vlastně nevím, co v týhle situaci dělat. Je mi absolutně na nic, asi jdu dát osobe. Tohle je všechno tak na píču, kurva. DOHAJZLUUUU

Tělo a emoce šly na výlet

Plížim se tmou,

ty se plížíš za mnou,

vim že tu jsi,

Ty hnuse, vypadni.

Hmatám rukou do prázdna,

chytám jen vzduch,

Kde je ta osoba?

je to snad duch?

A tak jdu dál a dál,

nemilosrdně vraždím čas,

najednou předemnous' stál,

ale jakbysmet zmizels' zas. 

Nemáš žíly a nemáš mozek,

chybí ti údy a srdce ti nebije,

jsi zrůda, rozhodně ne člověk,

ne-li snad něco, co ani nežije?

Nehmotný a chladný nic,

až z tebe běhá mráz po těle,

budnout tě nožem do plic, 

kdybys je nepostrádal, netvore!

Srpen

Poctivě a nepoctivě jsme si šetřili
peníze, co mrknutím oka zmizely
-oka s černou jámou pohlcující duhovky.
Základ mít aspoň ty dvě stovky
-nebo vlastně, i sto pa
se dá.
Různý seskupení lidí poházený na zídce,
království saklů a flašky rozbíjející se o beton,
maliny a borůvky, přesuny k žabce,
vyndej repro a pust tam Ultron.
Předběhli jsme čas,
nesnažil se nás dohnat,
banda hlučných kreténu,
co rušej lidi v tramvaji,
ani slušný vychování neznají,
kam ta mládež spěje.
Netvařte se všichni tak kysele,
vždyť ráno půjdem do postele,
a vy budete mít klid při cestě
do práce
-to bych fakt nechtěla.
Známý tváře všude kolem,
místnost plná chemický lásky
a tělo plný eufórie a svinstva.
Nekonečná cesta na byt,
doprávní značka nebo popelnice na okrasu,
zničenej sušák jako dárek pro hostitele.

Asi 10 hodin jsem fakt v moci a už to nechci, chci se z toho dostat pryč, být normální, střízlivá já. Moct usnout, moct komunikovat moct fungovat. Teď to nezvládám, cejtim, jak mě to ovládá, celý moje tělo a já s tim nemůžu dělat nic jinýho než čekat, až to přejde. Ale to čekání mi přijde věčný a trvá to moc dlouho a furt to nikam nevede. Je to šílený a nejhorší je, že to nejde zastavit. Po dnešku jsem se rozhodla, že už si nechci znovu dávat dekla. Je to už několikátej stav po sobě, kdy mě to nebaví a celou tu dobu se vlastně snažim přijít na to, co bych dělala, kdybych byla střízlivá a vůbec si neužívám ten stav, jen se z něj chci dostat. Asi jsem malá na drogy, zbytečně si tim akorát kurvim tělo a mysl. Zážitky jsou z toho taky fajn, to jo, ale ten celkovej pocit je furt nepříjemnej. Přijde mi, jakobych si timhle úplně rozházela veškerej řád ve všem, že jsem úplně zmatená a vytržená z reálnýho vnímaní času, přehozená uplně jinam, něco jakobych byla v jinym časovym pásmu, třeba o několik hodin nastavená uplně jinak. Já si třeba myslim, že jsem fakt hodně samostatnej člověk, co umí být vyrovnanej, když to potřebuje. Ale teď bych vedle sebe strašně chtěla někoho, kdo se o mě bude starat, třeba mě jen obejme a bude se snažit uspat.

Balkón

Slyšim jen svoje kroky, odrážej se od stěn a rozlýhaj se všude.
Dřív jsem slyšela i ty tvoje, kde jsou teď a proč nejsou tady?
Chybí mi to, ten hluk a cíga ve dvou mi byly milejší.
Bylo příjemnější si pak moct jít lehnout vedle tebe.

Poslouchám hudbu, tančím a vydechuju kouř,
je to hezký, ale kde jsi ty a proč nejsi semnou?
Spoustu světel a někde tam jsi ty,
někde hodně daleko.

Je tu klid, ráda sem kdykoliv chodím,
dřív bys šel taky, proč teď už ne?
Koukám na chodník, po kterym ses motal,
teď je prázdnej.

Seděla jsem tady sama, byla zima a já smutná,
chtěla jsem aby to nebyla pravda, proč jsi to nevyvrátil?
Doufala jsem, že to bude lepší, že zase bude hezky.
Nebylo, bylo akorát tak hůř.

Tolik lidí a tolik vzpomínek,
některý hezký a některý ne,
teď tu sedím s cígem, je mi hezky
a jen se tomu můžu smát.

5.6.15

Do večera jsem nevěděla co podniknout, pak se objevilo hodně lidí na atl a já chtěla být moc, tak jsem navrhla giny a můj návrh měl úspěch. Vypila se flaška a já byla chvíli opilá, ale docela rychle to vymizelo. Bylo něco po půlnoci, několik siluet v chumlu ve tmě, nějak jsem se začala bavit s N. Odešli jsme dál od všech a povídali si a nebo konkrétněji říkal N furt nějaký mrdky, asi protože byl na mrdky. Začal mě líbat a mně to chvíli přišlo pár sekund hezký, dokud jsem si nezačala uvědomovat okolnosti. Bylo mi to tak hrozně nepříjemný, začala jsem se strašně klepat, cítila jsem, jak mi po ksichtě tečou slzy a jakobych nachvíli ztratila hlas. Každej jeho dotek mi tak moc vadil, všechno to bylo tak prázdný a přišlo mi to jako výsměch a ponížení mě. Znovu pokračoval v mluvení. Snažila jsem se nic z toho nevnímat.
Všichni jsme se přemístili po nějaké době na ip, kde se někteří odpojili a zbytek jsme šli k F domu. N na mě pořád šahal a něco mi říkal a já se snažila na nic nemyslet a nechat si to líbit, zkusit z toho bejt šťastná nebo tak, ale spíš ne no. Zároveň každou sekundou se navyšoval můj odpor a moje nenávist k N. F mu hodil mobil, na kterej mu napsal vzkaz a mně došlo, že to nejspíš bude souviset se mnou. Postřehla jsem jen pár útržků, ale bylo tam, že mě N nemá využívat pro svoje pobavení. Musela jsem pro F vypadat jako naivní kráva, což by vlastně nebylo daleko od pravdy. Odtáhla jsem se od N.
,,Co se mnou máš na problém? Co ti na mně vadí"
,,To, jak se ke mně chováš."
,,Co konkrétně myslíš?"
,,Tohle, to jak na mě vždycky někde šaháš a děláš tohle všechno a pak mě buďto ignoruješ nebo jsi na mě hnusnej, mě to už nebaví."
,,A jak jinak se mám asi chovat? Spala jsi se S, Ondrou, tak se nediv."
Pak si odsedl na druhej gauč vedle nějaký jiný holky, se kterou se za ten večer dost bavili. Konečně, konečně byl pryč ode mě, ale furt mi bylo na nic. Seděl vedle mě S, začal mě hladit po noze, tak jsem se odtáhla pryč. Nechte mě všichni bejt, všechny jsem nenáviděla, až na F.
Ch a ta holka (prý spolu chodili, jsem pochopila) už byli na odchodu, ale ještě se kvůli ní Ch vyhrotil s N. Protože je N kretén, kterej to celý vyvolal.
Seděli jsme u televize - já, S, N a Lukáš a bylo mi to fakt nepříjemný, ke všem jsem cítila odpor a nechuť.
Asi 5 ráno, vyšla jsem na balkón, kde už nějakou dobu seděl sám F a pouštěl si hudbu.
,,Můžu si k tobě přisednout?"
..Klidně, akorát moc není kam, tak si sedni kdyžtak na mě."
A tak jsem na něm seděla, zabalená v dece, nic jsme neříkali, byla slyšet hudba, které přehlušovala zvuky dopravy a zpěv ptáků. Zrovna vycházelo slunce, bylo příjemně chladno, drželi jsme se za ruku a všechno bylo hezký, to jsem byla snad poprvý za ten večer upřímně šťastná. Mám tak ráda být v přítomnosti F, moct se k němu stulit, nechat se hladit a cítit, že mě má rád. Ale to pořád není ono, něco mi v tom chybí, s N bylo vždy vše intenzivnější, víc jsem po něm toužila.
Usnula jsem asi na 2 h a někdy kolem čtvrtý jsme šli všichni domu. Vyšla jsem před dům, N už odcházel, ani se neotočil, nerozloučil, nic. Píčus. Ale v tu chvíli mi to bylo hrozně líto, nebyla jsem schopná pochopit, kdy se všechno to hezký stihlo obrátit v něco tak hnusnýho nijakýho.