Dnešek, jak bych popsala dnešek? Asi jeden z nejdivnějších dnů v životě. A přitom ráno jsem se probudila svěží jak nikdy, těšila jsem se na večer, na flašky a na lidi. Ani by mě nenapadlo, že v průběhu večera zjistím, že mi včera odešel na vždycky někdo z okolí. Do teď tomu nevěřím a to už to vím několik hodin. Nevím, co ve mně převládá víc, jestli prázdnota, smutek nebo naštvání. Naštvání na svět, že je všechno tak zkurveně nespravedlivý. Že ten super hodnej kluk, kterej si udělal maturitu spadnul a teď je na pořád pryč. Už žádný srazy na špeky, už nikdy neuvidím ten zmaštěnej obličej francouzskýho čecha. Sice to nebyl blízkej fella, ale stejně, živě si dokážu vybavit jeho hlas, smích, vysmátej obličej, co pálí špeka a u toho mi popisuje, jak ho nějakej hmyz kousl do ucha. Tolik vzpomínek se mi teď vybavuje, všechno se mi to pořád opakuje v hlavě několik hodin. Chvílema jsem uplakanej kunda a chvílema přemýšlím, jestli to je vůbec možný, jestli to není jen vtip. Nedokážu tomu uvěřit, že prostě ze dne na den někdo přestane být. Nechci tomu věřit. Doufám, že teď má někde tam nahoře nekonečně moc nějakejch přehnanejch modelů skéra a že má kolem sebe samý libový čubky a jen se nám směje, jaký jsme emáci a mašťáci. Snad někdy dáme sraz na špeka a budem se tomu smát spolu...Tak moc mě to mrzí, je to nefér. A co teprve N? Je mi ho tak moc líto, nedokážu si snad ani představit, co může cítit. Nejradši bych ho měla u sebe, chtěla bych ho nějak podpořit odreagovat, já ani vlastně nevím, co v týhle situaci dělat. Je mi absolutně na nic, asi jdu dát osobe. Tohle je všechno tak na píču, kurva. DOHAJZLUUUU