Nebe je  bílé, rána jsou bílá, moje pleť je bílá a jakoby byla bílá i uvnitř mě. V hlavě bílá. Kde nic, tu nic. Kde dřív přátelé, tu teď nikdo. Ke komu dřív city, k tomu teď nic. Bílá místo radosti, bílá místo smutku. Ona ta zima asi fakt nějak působí na psychiku, jinak si to neumím vysvětlit. Přes zimu se všichni zachumlávaj sami do sebe, jako se medvědi zachumlávaj do zimního spánku, jako se ruce zachumlávaj do rukavic. A mně to nevadí, ono to člověku i prospěje, ta samota. Máte čas nad sebou přemýšlet, více se poznávat, zjistit, co vás baví za individuální činnosti a najít si cestu sám k sobě. Uvědomit si své názory, na lidi kolem sebe, na dění kolem sebe atd. Přemýšlení, přemýšlení, přemýšlení. V létě jsem moc nepřemýšlela, ani na to moc nebyl čas, furt jsem někde lítala, ve dne, v noci, v obklopení spousty dalších lidí, stíhala jsem se mít jen dobře a na zbytek nebyl čas. Bylo to krásné, nepamatuji snad ani dne, který bych trávila sama, ale krásná je i samota. A umět vynaložit s obojím je asi nejkrásnější. Jsem ráda, že jsem se tomu naučila nebo spíš si tomu přivykla. Minulý rok to pro mě bylo tak obtížné, zoufale jsem vyhledávala něčí společnost, prahla po citech a lásce, aniž bych si uvědomovala, že základem je umět tyhle věci poskytnout sám sobě. Moct být sama sobě společností, od které bych nechtěla utíkat. I když, občas bych chtěla, ale jen ten fakt, že to není možné mě odrazuje od přemýšlení nad tím. Hloupé a zbytečné tím vůbec marnit čas. Je důležité umět si užívat vše. Užívat si smutek, protože je to tak nádherné, kolik citu a emocí v sobě máme. Užívat si  radost, protože trvá jen chvilku a je to to nejhezčí, co můžeme cítit. Užívat si to bílé nic, protože se necítíte nijak a můžete se cítit jakkoliv. Je krásné žít a mít moc nad sebou samotným, kterou vám nemůže nikdo sebrat, žádná osoba, žádné zákony, žádná pravidla, nic. Ať už se dožijete protézy a šedého chmíří na hlavě a spokojeně umíráte na gauči s miliónem vzpomínek a zkušeností nebo vám něco, ať už špatná náhoda nebo záměrně, tuhle možnost vezme a nestihnete ani využít svojí úspěšně složenou maturitu, jen ta možnost, prožít si a cítit všechny tyhle emoce, moct se ostatním lidem vrýt do paměti a vyvolávat v nich city, mít všelijaké zážitky, to je podle mě to nejkouzelnější, ať už umřeme v kolika umřeme, ať jsme byli sebevíc úspěšní nebo neúspěšní nebo jsme ani neměli prostor k tomu pořádně nějací být.