1 sekunda,
1 minuta,
1 hodina,
1 měsíc,
a pořád přibývá.

Bloudim malátně ulicema,
chodim sem a chodim tam,
hledám smysl toho všeho,
nedostává se mi vysvětlení.

Čekám, až se něco stane,
až se to z nenadání přiřítí,
něco jako nečekaná facka,
ale má tvář je pořád jednolitě bíla.

Den co den,  týden co týden,
září nebo listopad,
stejně na tom nezáleží,
všechno je to monotónní.

Hromaděj se prázdný krabky,
plíce pohlcuje černo,
peníze kamsi mizej
a kruhy pod očima se odstín po odstínu ztmavujou.

Nálada je jak ukradená
zrovna tak jako barvy na oblečení,
nikde se necítím jako doma,
už i vlastní pokoj mi je cizí.

Stromy jsou nahé,
nebe pláče
a lidé míjejí jeden druhého
- kolektivní samota

Snaha se stát lepší osobou,
místo mozku jen obláček kouře,
lži a podvody,
ale pořád s citem