Otevřené oči začaly zpívat tu známou melodii, nesnáším ji, slýchám ji už příliš často. Šerým pokojem se neslo všechno to špatné, jakoby to bylo všude kolem mě, přitom se to drželo jen ve mě a nebylo schopné se poskládat do krabičky a zmizet.  Zuby cvakaly o klec a já byla zahlcena láskou od toho malého stvoření, které ze mě bylo nešťastné a tulilo se ke mně. Vzduch byl chladný a první cigáro dne chutnalo snad nejlíp na světe, před kterým jsem se tak snažila celou dobu schovat. Tolik života tak brzy ráno na Vánoce a tolik spících, zachumlaných v teplých peřinách. A pak já. Nevěřila jsem ničemu, všechno byla lež, kterou jsem si sama vymyslela. Pozvracený samet a všechno zdarma, nebylo to skutečné. Vytrhni si rampouch z hrudi, bude se ti lépe dýchat. Vdechla jsem ale jen všechna smítka, která jsem sama rozházela. Nechutnala mi, zažrala se mi pod nehty a nešla dát pryč, oblepila mi zuby. Půjčil bys mi kartáček?

Já to prostě nechápu. Co se to kurva děje zas? Proč zase s někým chodím? No jasně, protože je to N, protože ho mám tentokrát fakt ráda. A i tak se probouzím s náladou jak po sražení autem, choulím se vedle svojí kočky, která pozoruje jak brečím a neví důvod stejně tak, jako ho nevím já sama. Dvoutýdenní schovávání se pod peřinou, jak mám znovu začít fungovat? Bojím se, nechci potkávat lidi, nechci s nikým komunikovat, jakobych zapomněla, jak se to dělá. Ani nemám chuť si to připomínat, chci odjet kočkobusem do Fantazie a hrát si s duchy stromů a Totorem. Chci mít něco, na čem mi bude záležet, co mě bude bavit. Je mi teď všechno jedno, ztrácím s blízkými lidmi dobrovolně vztahy, i s N je to takový nijaký. Nebo mám ho ráda, jen vůbec nejsem schopná se z toho radovat nebo projevovat city, protože v sobě nejsem schopná najít emoce. Nevím, co s tím mám dělat, ale nechci to takhle nechávat.