Otevřené oči začaly zpívat tu známou melodii, nesnáším ji, slýchám ji už příliš často. Šerým pokojem se neslo všechno to špatné, jakoby to bylo všude kolem mě, přitom se to drželo jen ve mě a nebylo schopné se poskládat do krabičky a zmizet.  Zuby cvakaly o klec a já byla zahlcena láskou od toho malého stvoření, které ze mě bylo nešťastné a tulilo se ke mně. Vzduch byl chladný a první cigáro dne chutnalo snad nejlíp na světe, před kterým jsem se tak snažila celou dobu schovat. Tolik života tak brzy ráno na Vánoce a tolik spících, zachumlaných v teplých peřinách. A pak já. Nevěřila jsem ničemu, všechno byla lež, kterou jsem si sama vymyslela. Pozvracený samet a všechno zdarma, nebylo to skutečné. Vytrhni si rampouch z hrudi, bude se ti lépe dýchat. Vdechla jsem ale jen všechna smítka, která jsem sama rozházela. Nechutnala mi, zažrala se mi pod nehty a nešla dát pryč, oblepila mi zuby. Půjčil bys mi kartáček?