Já to prostě nechápu. Co se to kurva děje zas? Proč zase s někým chodím? No jasně, protože je to N, protože ho mám tentokrát fakt ráda. A i tak se probouzím s náladou jak po sražení autem, choulím se vedle svojí kočky, která pozoruje jak brečím a neví důvod stejně tak, jako ho nevím já sama. Dvoutýdenní schovávání se pod peřinou, jak mám znovu začít fungovat? Bojím se, nechci potkávat lidi, nechci s nikým komunikovat, jakobych zapomněla, jak se to dělá. Ani nemám chuť si to připomínat, chci odjet kočkobusem do Fantazie a hrát si s duchy stromů a Totorem. Chci mít něco, na čem mi bude záležet, co mě bude bavit. Je mi teď všechno jedno, ztrácím s blízkými lidmi dobrovolně vztahy, i s N je to takový nijaký. Nebo mám ho ráda, jen vůbec nejsem schopná se z toho radovat nebo projevovat city, protože v sobě nejsem schopná najít emoce. Nevím, co s tím mám dělat, ale nechci to takhle nechávat.