Končila devítka, všichni jsme seděli na tunelech, kterými projížděly vlaky z Vršovického na Hlavní nádraží – na našem obvyklém místě, kde jsme se po celý rok scházeli. Všichni  jsme si slibovali, jak se budeme scházet a všechno to byla jen lež, které jsme chtěli věřit. Byli jsme obklopeni oblaky kouře, vůní trávy a tabáku. Psali jsme na zeď různé hlášky, které nás spojovaly, byli jsme veselí nebo jsme si to aspoň mysleli. Neřekla bych, že to byla radost, spíš jen chvilkové dojetí z toho, že jsme vyšli základku a končí zatím nejdelší období našeho života. Chvíli jsme tam spolu všichni byli, asi deseta lidí, pak jsme se rozdělili a já šla na “rozlučku“, kde byli ještě někteří lidé z ročníku. Seděla jsem na trávě a pozorovala jednotlivé skupinky lidí nebo jen samostatné osoby, jak se baví, co dělají. ,,Omezenci“ napadlo mě jako první. ,,Bude mi chybět možná tak to, že takhle dementní lidi už asi nikdy nepotkám.“ Jedna parta lidí se skládala ze tří kluků, jejichž ego bylo obrovské, ale IQ by se jim vešlo za nehet, holka, co se klepala jak želatina, v obličeji připomínala kreslené příšery od Maurice Sendaka a ležela schoulená na hrudi našeho dvaceti čtyř letého tělocvikáře. Dále tam byla holka, která se s nikým nebavila - nebo spíš nikdo s ní - jen seděla a usmívala se, nechápu, co tam dělala. Pak tam byla skupinka holek, které se bojí se jakkoliv bavit, vše si organizují a jsou extrémně uspořádané, nuda. A zbytek byli kluci, kteří o sobě tvrdí, že jsou hetero, ale nikdo jim to nevěří. Nasávala jsem do plic údajnou příčinu rakoviny, pila červené víno, které někdo přinesl, ale nikdo se k němu nehlásil a čekala, jestli dřív dorazí mí přátele nebo se stihnu unudit k smrti. Když konečně přišli, cítila jsem se spokojeně. Chvíli jsme ještě pobyli s našimi (nyní už bývalými) spolužáky, pak se odpojili a šli na obvyklé místo. Černé plíce, alkohol a THC v těle, pláč vystřídaný smíchem a drnčící koleje, měli jsme se hezky. Přenocovali jsme u naší (nyní už bývalé) třídní učitelky, která nás pořád vytahovala na balkón na cigára. První prázdninové ráno, všichni jsme se cítili zničeně, každý jsme jeli domů a odpoledne se potkali na Masarykově nádraží, odkud jsme jeli ke mně na chatu. Vezli jsme si sebou věci, které pro nás byly nelegální, oblečení a dobrou náladu. První den a noc na chatě doprovázelo přátelství a klid. Pobývali jsme ve staré chatě, která přežila už pár generací mé rodiny. Mladí lidé, co byli zahalení v oblacích kouře, které byly uvězněny v malém pokoji na půdě. Koberec do sebe vsákl popel a rozlitý alkohol, snad se neopil tak, jako my. Druhý den někteří odjeli domů, zbylo nás sedm z asi čtrnácti. Šli jsme se projít do lesa, kde nám ještě víc těžkla oční víčka a červenalo bělmo. Přes noc se stalo spoustu věcí a všichni se rozhádali. Další den jsme se vraceli do Prahy, kam jsme si odvezli i špatnou náladu. Po zbytek prázdnin jsme se všichni pohromadě nesešli ani jednou. Rozdělili jsme se na malé skupinky, které se vídaly. Někteří začali brát LSD a MDMA, o některých jsem vůbec neslyšela, kamarádka strávila měsíc v Bohnicích, další se přejídá antidepresivy a utíká po nocích z domova a já? Já jsem strávila půl roku v bezmoci a depresích, kvůli někomu, kdo za to nestojí, nechala se matkou vyhodit z domova a zjistila, že pro mě nemá nic cenu, že jsem si vybrala nesprávnou školu a přestala se zajímat o jakékoliv rozvíjení své osoby.