Byl to hrozně divnej večer úplně o hovně a sere mě, že jsem radši nezůstala doma a nešla spát. A nebo nevím, sere mě to nebo jsem za to ráda? Ježiš ne, ráda za to fakt nejsem, i když možná trochu jo...fuj. Chci na jinou školu, prosím prosím prosím, tahle budova plná zazobanců a Adama a hraní si na něco, co nejsme, už mě tak unavuje a vytáčí. Všichni ty kokotský, zrůdný a jednoduše přemýšlející spolužáci, to abych si zas nepoblila kožich. A Adam, případ sám o sobě, hračka, se kterou si hrajete chvíli a pak jí vyhodíte z kočárku. Je to vtipný, jak (ne)přemýšlí. Včera jsem s nim byla v Klasiku, nějaká pochybná hospoda, co mám kousek od baráku. Bylo tam spoustu lidí ze školy, odporný. Nějaká holka z filmu slavila narozeniny, měla jsem chuť jí toho morgana chrstnout na její zmalovanej ksicht, aspoň by byla sranda. Nevím, jestli se mi chtělo víc zvracet z těch lidí nebo z těch píčovin, co tam řvaly z repráků. Seděla jsem tam, koukala kolem sebe a snažila se přijít na to, co na takovymhle místě dělám. Chtěla jsem do Ryby na kofolu za 27, nebo do Indiga na malý pivo za 18 a nebo sedět před žabkou a chlastat giny v obklopení normálních lidí, ne tohle. Pocítila jsem zátěž na ramenou a teplo Adamovy ruky. Aha pls, šahej na mě, přesně to chci, díky za laskavost. Spíš ne než jo. Nebo vlastně, klidně, enjoy. Tiskl mě k sobě, hladil mě rukou po stehnu, přitáhl si mě k sobě a políbil mě, zas mi dal ruku na stehno, v tu chvíli jsem pro něj byla já tou hračkou, mohl si semnou dělat co chtěl, nekladla jsem žádný odpor, vše jsem si nechala líbit, ale ani jsem mu nedávala žádnou odezvu, neopětovala jsem mu jeho doteky, nekomunikovala jsem s ním a vtipný na tom je, že celou tu dobu on prohrával a já vyhrávala. ,,Víš, asi bych s tebou nemohl mít nějakej vážnější vztah." Jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, koho tyhle kecy zajímaj? ,,Víš co je podle mě nejvíc romantický? Kyž má kluk vedle sebe nějakou holku, pro kterou by byl schopnej udělat cokoliv, bránil jí vlastním tělem."  Supr, asi se rozteču tyjo. ,,Jsi taková temná a divná, ale mně se líbíš." Aha, dík.
,,Jsi hrozně divná."
,,V čem?"
,,Nevim, já jsem taky divnej, to nejde popsat."
,,A jsem špatně divná nebo dobře divná?"
,,Tak půl na půl."
Hmmm a co já s tim? Je to komický, celou dobu jsem tam byla s ním, přitom každej jeho dotek nebo snaha o cokoliv mě nutila přemýšlet nad N a srovnávat, o jak moc je Adam nahovno, lol.
,,Musíš dneska spát doma?"
,,Jo." Bez zaváhání, a i kdybych nemusela, NE NEBUDU U TEBE/S TEBOU SPÁT.
Když už mě to omrzelo, jela jsem domů, i když jsem měla čas ještě tak hodinu. Na rozloučenou mě objal a já se cítila, jakoby se kolem mě obmotaly chapadla. Haha ale tak byla sranda, mohla jsem využít něčí demence a navíc jsem se zhulila za free, why not.

lhát by se opravdu nemělo, není to hezké

,,Co ke mně cítíš?"

,,Lásku? Mám tě rád."

L E Ž

Končila devítka, všichni jsme seděli na tunelech, kterými projížděly vlaky z Vršovického na Hlavní nádraží – na našem obvyklém místě, kde jsme se po celý rok scházeli. Všichni  jsme si slibovali, jak se budeme scházet a všechno to byla jen lež, které jsme chtěli věřit. Byli jsme obklopeni oblaky kouře, vůní trávy a tabáku. Psali jsme na zeď různé hlášky, které nás spojovaly, byli jsme veselí nebo jsme si to aspoň mysleli. Neřekla bych, že to byla radost, spíš jen chvilkové dojetí z toho, že jsme vyšli základku a končí zatím nejdelší období našeho života. Chvíli jsme tam spolu všichni byli, asi deseta lidí, pak jsme se rozdělili a já šla na “rozlučku“, kde byli ještě někteří lidé z ročníku. Seděla jsem na trávě a pozorovala jednotlivé skupinky lidí nebo jen samostatné osoby, jak se baví, co dělají. ,,Omezenci“ napadlo mě jako první. ,,Bude mi chybět možná tak to, že takhle dementní lidi už asi nikdy nepotkám.“ Jedna parta lidí se skládala ze tří kluků, jejichž ego bylo obrovské, ale IQ by se jim vešlo za nehet, holka, co se klepala jak želatina, v obličeji připomínala kreslené příšery od Maurice Sendaka a ležela schoulená na hrudi našeho dvaceti čtyř letého tělocvikáře. Dále tam byla holka, která se s nikým nebavila - nebo spíš nikdo s ní - jen seděla a usmívala se, nechápu, co tam dělala. Pak tam byla skupinka holek, které se bojí se jakkoliv bavit, vše si organizují a jsou extrémně uspořádané, nuda. A zbytek byli kluci, kteří o sobě tvrdí, že jsou hetero, ale nikdo jim to nevěří. Nasávala jsem do plic údajnou příčinu rakoviny, pila červené víno, které někdo přinesl, ale nikdo se k němu nehlásil a čekala, jestli dřív dorazí mí přátele nebo se stihnu unudit k smrti. Když konečně přišli, cítila jsem se spokojeně. Chvíli jsme ještě pobyli s našimi (nyní už bývalými) spolužáky, pak se odpojili a šli na obvyklé místo. Černé plíce, alkohol a THC v těle, pláč vystřídaný smíchem a drnčící koleje, měli jsme se hezky. Přenocovali jsme u naší (nyní už bývalé) třídní učitelky, která nás pořád vytahovala na balkón na cigára. První prázdninové ráno, všichni jsme se cítili zničeně, každý jsme jeli domů a odpoledne se potkali na Masarykově nádraží, odkud jsme jeli ke mně na chatu. Vezli jsme si sebou věci, které pro nás byly nelegální, oblečení a dobrou náladu. První den a noc na chatě doprovázelo přátelství a klid. Pobývali jsme ve staré chatě, která přežila už pár generací mé rodiny. Mladí lidé, co byli zahalení v oblacích kouře, které byly uvězněny v malém pokoji na půdě. Koberec do sebe vsákl popel a rozlitý alkohol, snad se neopil tak, jako my. Druhý den někteří odjeli domů, zbylo nás sedm z asi čtrnácti. Šli jsme se projít do lesa, kde nám ještě víc těžkla oční víčka a červenalo bělmo. Přes noc se stalo spoustu věcí a všichni se rozhádali. Další den jsme se vraceli do Prahy, kam jsme si odvezli i špatnou náladu. Po zbytek prázdnin jsme se všichni pohromadě nesešli ani jednou. Rozdělili jsme se na malé skupinky, které se vídaly. Někteří začali brát LSD a MDMA, o některých jsem vůbec neslyšela, kamarádka strávila měsíc v Bohnicích, další se přejídá antidepresivy a utíká po nocích z domova a já? Já jsem strávila půl roku v bezmoci a depresích, kvůli někomu, kdo za to nestojí, nechala se matkou vyhodit z domova a zjistila, že pro mě nemá nic cenu, že jsem si vybrala nesprávnou školu a přestala se zajímat o jakékoliv rozvíjení své osoby.