Baví mě si do paměti ukládat tvoje tělo, kousek po kousku si ohmatat, bejt s tebou v kontaktu. Neni to fyzický potěšení, toho se mi nedostalo. Jde o psychiku, o nevědomej úsměv na ksichtě a o takový to vnitřní teplo z radosti. Baví mě cítit stisk, napětí, zájem o toho druhýho. Bojim se pohledu do očí, je mi to hrozně nepříjemný, stejně tak, jako se ze sebe snažit dostat nějaký slova. Všechno to zní tak nepřirozeně. Moje tělo, tak moc ho nemám ráda, všechno je na něm špatně, každičkej milimetr je chybnej, hnusnej, ošklivej a do toho jsem tak moc nešikovná.  Promiň promiň promiň.
Nevim, jde mi o ty city, jinej smysl v tom pro mě neni, cejtim se pak tak divně provinile, hmm wtf

Hej ty couro, votevři mi dveře, teď tě tu vojedu, ve tvojí posteli, v tvym malym pokoji. Seš jak mrtvola, sotva se hejbeš, prdel nemáš, tak aspoň ty kozy. Ne neni odpověď a ty bys tak stejně nedokázala odpovědět, tak je to jedno. Víš ty co? Jen lež, ničeho si nevšímej, já si jen udělám radost a pak razim pryč. Vždyť taky co jinýho s tak naivní holkou? Tvoje povaha si o to říká. Skáčeš jak pískám, odpor nekladeš, tak proč jsi tak strnulá? Ježiš holka, s tebou neni ani řeč. Skvrny na povlečení do pár minut, konec, šmitec a teď mi jdi udělat kafe. Dej mi cígo, můžeš stát vedle mě, ale nečekej, že bych se s tebou snad dal do řeči. Ukliď ten hrnek, dej mi ještě cigaretu a dělej, že se neznáme. Tak zas někdy na shledanou, až budu mít náladu.