Baví mě si do paměti ukládat tvoje tělo, kousek po kousku si ohmatat, bejt s tebou v kontaktu. Neni to fyzický potěšení, toho se mi nedostalo. Jde o psychiku, o nevědomej úsměv na ksichtě a o takový to vnitřní teplo z radosti. Baví mě cítit stisk, napětí, zájem o toho druhýho. Bojim se pohledu do očí, je mi to hrozně nepříjemný, stejně tak, jako se ze sebe snažit dostat nějaký slova. Všechno to zní tak nepřirozeně. Moje tělo, tak moc ho nemám ráda, všechno je na něm špatně, každičkej milimetr je chybnej, hnusnej, ošklivej a do toho jsem tak moc nešikovná.  Promiň promiň promiň.
Nevim, jde mi o ty city, jinej smysl v tom pro mě neni, cejtim se pak tak divně provinile, hmm wtf