Nebe je  bílé, rána jsou bílá, moje pleť je bílá a jakoby byla bílá i uvnitř mě. V hlavě bílá. Kde nic, tu nic. Kde dřív přátelé, tu teď nikdo. Ke komu dřív city, k tomu teď nic. Bílá místo radosti, bílá místo smutku. Ona ta zima asi fakt nějak působí na psychiku, jinak si to neumím vysvětlit. Přes zimu se všichni zachumlávaj sami do sebe, jako se medvědi zachumlávaj do zimního spánku, jako se ruce zachumlávaj do rukavic. A mně to nevadí, ono to člověku i prospěje, ta samota. Máte čas nad sebou přemýšlet, více se poznávat, zjistit, co vás baví za individuální činnosti a najít si cestu sám k sobě. Uvědomit si své názory, na lidi kolem sebe, na dění kolem sebe atd. Přemýšlení, přemýšlení, přemýšlení. V létě jsem moc nepřemýšlela, ani na to moc nebyl čas, furt jsem někde lítala, ve dne, v noci, v obklopení spousty dalších lidí, stíhala jsem se mít jen dobře a na zbytek nebyl čas. Bylo to krásné, nepamatuji snad ani dne, který bych trávila sama, ale krásná je i samota. A umět vynaložit s obojím je asi nejkrásnější. Jsem ráda, že jsem se tomu naučila nebo spíš si tomu přivykla. Minulý rok to pro mě bylo tak obtížné, zoufale jsem vyhledávala něčí společnost, prahla po citech a lásce, aniž bych si uvědomovala, že základem je umět tyhle věci poskytnout sám sobě. Moct být sama sobě společností, od které bych nechtěla utíkat. I když, občas bych chtěla, ale jen ten fakt, že to není možné mě odrazuje od přemýšlení nad tím. Hloupé a zbytečné tím vůbec marnit čas. Je důležité umět si užívat vše. Užívat si smutek, protože je to tak nádherné, kolik citu a emocí v sobě máme. Užívat si  radost, protože trvá jen chvilku a je to to nejhezčí, co můžeme cítit. Užívat si to bílé nic, protože se necítíte nijak a můžete se cítit jakkoliv. Je krásné žít a mít moc nad sebou samotným, kterou vám nemůže nikdo sebrat, žádná osoba, žádné zákony, žádná pravidla, nic. Ať už se dožijete protézy a šedého chmíří na hlavě a spokojeně umíráte na gauči s miliónem vzpomínek a zkušeností nebo vám něco, ať už špatná náhoda nebo záměrně, tuhle možnost vezme a nestihnete ani využít svojí úspěšně složenou maturitu, jen ta možnost, prožít si a cítit všechny tyhle emoce, moct se ostatním lidem vrýt do paměti a vyvolávat v nich city, mít všelijaké zážitky, to je podle mě to nejkouzelnější, ať už umřeme v kolika umřeme, ať jsme byli sebevíc úspěšní nebo neúspěšní nebo jsme ani neměli prostor k tomu pořádně nějací být.

Dnešek, jak bych popsala dnešek? Asi jeden z nejdivnějších dnů v životě. A přitom ráno jsem se probudila svěží jak nikdy, těšila jsem se na večer, na flašky a na lidi. Ani by mě nenapadlo, že v průběhu večera zjistím, že mi včera odešel na vždycky někdo z okolí. Do teď tomu nevěřím a to už to vím několik hodin. Nevím, co ve mně převládá víc, jestli prázdnota, smutek nebo naštvání. Naštvání na svět, že je všechno tak zkurveně nespravedlivý. Že ten super hodnej kluk, kterej si udělal maturitu spadnul a teď je na pořád pryč. Už žádný srazy na špeky, už nikdy neuvidím ten zmaštěnej obličej francouzskýho čecha. Sice to nebyl blízkej fella, ale stejně, živě si dokážu vybavit jeho hlas, smích, vysmátej obličej, co pálí špeka a u toho mi popisuje, jak ho nějakej hmyz kousl do ucha. Tolik vzpomínek se mi teď vybavuje, všechno se mi to pořád opakuje v hlavě několik hodin. Chvílema jsem uplakanej kunda a chvílema přemýšlím, jestli to je vůbec možný, jestli to není jen vtip. Nedokážu tomu uvěřit, že prostě ze dne na den někdo přestane být. Nechci tomu věřit. Doufám, že teď má někde tam nahoře nekonečně moc nějakejch přehnanejch modelů skéra a že má kolem sebe samý libový čubky a jen se nám směje, jaký jsme emáci a mašťáci. Snad někdy dáme sraz na špeka a budem se tomu smát spolu...Tak moc mě to mrzí, je to nefér. A co teprve N? Je mi ho tak moc líto, nedokážu si snad ani představit, co může cítit. Nejradši bych ho měla u sebe, chtěla bych ho nějak podpořit odreagovat, já ani vlastně nevím, co v týhle situaci dělat. Je mi absolutně na nic, asi jdu dát osobe. Tohle je všechno tak na píču, kurva. DOHAJZLUUUU

Tělo a emoce šly na výlet

Plížim se tmou,

ty se plížíš za mnou,

vim že tu jsi,

Ty hnuse, vypadni.

Hmatám rukou do prázdna,

chytám jen vzduch,

Kde je ta osoba?

je to snad duch?

A tak jdu dál a dál,

nemilosrdně vraždím čas,

najednou předemnous' stál,

ale jakbysmet zmizels' zas. 

Nemáš žíly a nemáš mozek,

chybí ti údy a srdce ti nebije,

jsi zrůda, rozhodně ne člověk,

ne-li snad něco, co ani nežije?

Nehmotný a chladný nic,

až z tebe běhá mráz po těle,

budnout tě nožem do plic, 

kdybys je nepostrádal, netvore!

Srpen

Poctivě a nepoctivě jsme si šetřili
peníze, co mrknutím oka zmizely
-oka s černou jámou pohlcující duhovky.
Základ mít aspoň ty dvě stovky
-nebo vlastně, i sto pa
se dá.
Různý seskupení lidí poházený na zídce,
království saklů a flašky rozbíjející se o beton,
maliny a borůvky, přesuny k žabce,
vyndej repro a pust tam Ultron.
Předběhli jsme čas,
nesnažil se nás dohnat,
banda hlučných kreténu,
co rušej lidi v tramvaji,
ani slušný vychování neznají,
kam ta mládež spěje.
Netvařte se všichni tak kysele,
vždyť ráno půjdem do postele,
a vy budete mít klid při cestě
do práce
-to bych fakt nechtěla.
Známý tváře všude kolem,
místnost plná chemický lásky
a tělo plný eufórie a svinstva.
Nekonečná cesta na byt,
doprávní značka nebo popelnice na okrasu,
zničenej sušák jako dárek pro hostitele.

Asi 10 hodin jsem fakt v moci a už to nechci, chci se z toho dostat pryč, být normální, střízlivá já. Moct usnout, moct komunikovat moct fungovat. Teď to nezvládám, cejtim, jak mě to ovládá, celý moje tělo a já s tim nemůžu dělat nic jinýho než čekat, až to přejde. Ale to čekání mi přijde věčný a trvá to moc dlouho a furt to nikam nevede. Je to šílený a nejhorší je, že to nejde zastavit. Po dnešku jsem se rozhodla, že už si nechci znovu dávat dekla. Je to už několikátej stav po sobě, kdy mě to nebaví a celou tu dobu se vlastně snažim přijít na to, co bych dělala, kdybych byla střízlivá a vůbec si neužívám ten stav, jen se z něj chci dostat. Asi jsem malá na drogy, zbytečně si tim akorát kurvim tělo a mysl. Zážitky jsou z toho taky fajn, to jo, ale ten celkovej pocit je furt nepříjemnej. Přijde mi, jakobych si timhle úplně rozházela veškerej řád ve všem, že jsem úplně zmatená a vytržená z reálnýho vnímaní času, přehozená uplně jinam, něco jakobych byla v jinym časovym pásmu, třeba o několik hodin nastavená uplně jinak. Já si třeba myslim, že jsem fakt hodně samostatnej člověk, co umí být vyrovnanej, když to potřebuje. Ale teď bych vedle sebe strašně chtěla někoho, kdo se o mě bude starat, třeba mě jen obejme a bude se snažit uspat.

Balkón

Slyšim jen svoje kroky, odrážej se od stěn a rozlýhaj se všude.
Dřív jsem slyšela i ty tvoje, kde jsou teď a proč nejsou tady?
Chybí mi to, ten hluk a cíga ve dvou mi byly milejší.
Bylo příjemnější si pak moct jít lehnout vedle tebe.

Poslouchám hudbu, tančím a vydechuju kouř,
je to hezký, ale kde jsi ty a proč nejsi semnou?
Spoustu světel a někde tam jsi ty,
někde hodně daleko.

Je tu klid, ráda sem kdykoliv chodím,
dřív bys šel taky, proč teď už ne?
Koukám na chodník, po kterym ses motal,
teď je prázdnej.

Seděla jsem tady sama, byla zima a já smutná,
chtěla jsem aby to nebyla pravda, proč jsi to nevyvrátil?
Doufala jsem, že to bude lepší, že zase bude hezky.
Nebylo, bylo akorát tak hůř.

Tolik lidí a tolik vzpomínek,
některý hezký a některý ne,
teď tu sedím s cígem, je mi hezky
a jen se tomu můžu smát.

5.6.15

Do večera jsem nevěděla co podniknout, pak se objevilo hodně lidí na atl a já chtěla být moc, tak jsem navrhla giny a můj návrh měl úspěch. Vypila se flaška a já byla chvíli opilá, ale docela rychle to vymizelo. Bylo něco po půlnoci, několik siluet v chumlu ve tmě, nějak jsem se začala bavit s N. Odešli jsme dál od všech a povídali si a nebo konkrétněji říkal N furt nějaký mrdky, asi protože byl na mrdky. Začal mě líbat a mně to chvíli přišlo pár sekund hezký, dokud jsem si nezačala uvědomovat okolnosti. Bylo mi to tak hrozně nepříjemný, začala jsem se strašně klepat, cítila jsem, jak mi po ksichtě tečou slzy a jakobych nachvíli ztratila hlas. Každej jeho dotek mi tak moc vadil, všechno to bylo tak prázdný a přišlo mi to jako výsměch a ponížení mě. Znovu pokračoval v mluvení. Snažila jsem se nic z toho nevnímat.
Všichni jsme se přemístili po nějaké době na ip, kde se někteří odpojili a zbytek jsme šli k F domu. N na mě pořád šahal a něco mi říkal a já se snažila na nic nemyslet a nechat si to líbit, zkusit z toho bejt šťastná nebo tak, ale spíš ne no. Zároveň každou sekundou se navyšoval můj odpor a moje nenávist k N. F mu hodil mobil, na kterej mu napsal vzkaz a mně došlo, že to nejspíš bude souviset se mnou. Postřehla jsem jen pár útržků, ale bylo tam, že mě N nemá využívat pro svoje pobavení. Musela jsem pro F vypadat jako naivní kráva, což by vlastně nebylo daleko od pravdy. Odtáhla jsem se od N.
,,Co se mnou máš na problém? Co ti na mně vadí"
,,To, jak se ke mně chováš."
,,Co konkrétně myslíš?"
,,Tohle, to jak na mě vždycky někde šaháš a děláš tohle všechno a pak mě buďto ignoruješ nebo jsi na mě hnusnej, mě to už nebaví."
,,A jak jinak se mám asi chovat? Spala jsi se S, Ondrou, tak se nediv."
Pak si odsedl na druhej gauč vedle nějaký jiný holky, se kterou se za ten večer dost bavili. Konečně, konečně byl pryč ode mě, ale furt mi bylo na nic. Seděl vedle mě S, začal mě hladit po noze, tak jsem se odtáhla pryč. Nechte mě všichni bejt, všechny jsem nenáviděla, až na F.
Ch a ta holka (prý spolu chodili, jsem pochopila) už byli na odchodu, ale ještě se kvůli ní Ch vyhrotil s N. Protože je N kretén, kterej to celý vyvolal.
Seděli jsme u televize - já, S, N a Lukáš a bylo mi to fakt nepříjemný, ke všem jsem cítila odpor a nechuť.
Asi 5 ráno, vyšla jsem na balkón, kde už nějakou dobu seděl sám F a pouštěl si hudbu.
,,Můžu si k tobě přisednout?"
..Klidně, akorát moc není kam, tak si sedni kdyžtak na mě."
A tak jsem na něm seděla, zabalená v dece, nic jsme neříkali, byla slyšet hudba, které přehlušovala zvuky dopravy a zpěv ptáků. Zrovna vycházelo slunce, bylo příjemně chladno, drželi jsme se za ruku a všechno bylo hezký, to jsem byla snad poprvý za ten večer upřímně šťastná. Mám tak ráda být v přítomnosti F, moct se k němu stulit, nechat se hladit a cítit, že mě má rád. Ale to pořád není ono, něco mi v tom chybí, s N bylo vždy vše intenzivnější, víc jsem po něm toužila.
Usnula jsem asi na 2 h a někdy kolem čtvrtý jsme šli všichni domu. Vyšla jsem před dům, N už odcházel, ani se neotočil, nerozloučil, nic. Píčus. Ale v tu chvíli mi to bylo hrozně líto, nebyla jsem schopná pochopit, kdy se všechno to hezký stihlo obrátit v něco tak hnusnýho nijakýho.

útržky štěstí, minulý čas

"Nevim proč, ale furt tě chci líbat." Tohle jsi mi řekl jednou.

Jakto?

Strašně ráda vzpomínám na ten den na konci listopadu, jak jsme byli v uni, jak jsi mě měl rád, jak jsem měla ráda tebe, jak bylo všechno hezký a jak jsme stáli u těch dveří v tý předsíni a bylo to hezký. BYLO. To mi tak strašně moc chybí, vůbec teď nejsem schopná pochopit, že se tohle vážně odehrálo, protože teď bych za to dala nevím co, za ten pocit štěstí.
Londýnský schody, do teď si pamatuju, jak hrozně moc šťastná jsem byla (a taky jsem byla moc a říkala všem, že jsem rozněžněna, heh).
Ráda vzpomínám na to, jak jsme byli v poco a já si pak nechala ujet několik tramvají protože jsem byla s tebou a bylo mi hezky. Nebo když jsme dávali poprvý srazy někdy v září na míráku, když jsme v září spali u F a spoustu věcí. Trafika a drahej čaj bez chuti, spadl mi mobil na zem a praskl mi displej. Líbilo se mi, že mi s tebou bylo vždy útulno a víš co? Nejradši bych tě polila benzínem a zapálila. Ne, dělám si prdel, jen mi to přijde smutný.

Hrozně moc věcí mě mrzí. Možná až moc věcí. Když já bych tak chtěla všechny zachránit, udělat je šťastný, že přitom zapomínám na sebe. Přijde mi, že nemám čas zabývat se svým neštěstím, protože se zabývám neštěstím svých blízkých neb ti jsou pro mě přednější. Mně je vlastně všechno tak nějak jedno, ohledně věcí, co se týkají mě, zaujímám sama k sobě šílenou lhostejnost a to je špatně, vim to. Zajímalo by mě, kdo do mě zasadil tehle pocit méněcennosti, či jak to nazvat. Takovej ten pocit, že jsem zbytečná a k ničemu, že dopředu počítám se zalepenejma prstama vod smůly. Já to takhle nechci! Když už se mám trápit problémy, tak první těmi svými. Ale zase ta potřeba zahrnovat všechny, až na sebe, láskou a ochotou a naivně doufat, že se mi to třeba vrátí.
N, co jsem mu vlastně kdy udělala? Za co všechny ty urážky mířený na mě? Fakt nevim, zrovna u něho, pro kterého bych udělala první poslední. TO JE ALE ŠPATNĚ. Správný by asi bylo ho od sebe odříznout, ale to nejde, když mi na něm záleží víc než na mně samotný. Tak moc mě mrzí všechno hnusný, co mi kdy řekl, že pro toho člověka neznamenám nic, jen naivní osobu, se kterou si může hrát. Nesnáším to nesnáším to nesnáším to a nejvíc za tohle nesnáším sebe, že si to nechávám líbit. Vždycky si všechno nechám líbit, za každou cenu všem vyhovět, celá já, nojo. Píčo! Debilní hloupá naivní krávo! Aaaa já se tak nesnáším za to, jak si semnou každej může dělat, co chce. Mám v hlavě svojí debilní iluzi, že všichni jsou uvnitř hodní a čestní, vkládám do každýho nějakou důvěru, kterou většina pak uplně zničí a nejhorší na tom je, že se z toho nepoučím a dělám furt stejný chyby znovu a znovu v domnění, že tentokrát už to bude v pohodě. NE, JASNĚ, ŽE TO V POHODĚ NEBUDE! Říkám si, že stačí dávat lidem lásku a cit a dostanu zpátky to stejný, ale tak to bohužel nefunguje. Lidi využívaj jiný lidi, tak to bylo, je a bude, ať už se budu snažit jakkoliv to změnit, nemá to cenu. Neumím lidi využívat, akorát se nechat využívat. Nevím co s tím, jak to zastavit, mám tak slabou vůli, ale tohle mě tak ničí.

Baví mě si do paměti ukládat tvoje tělo, kousek po kousku si ohmatat, bejt s tebou v kontaktu. Neni to fyzický potěšení, toho se mi nedostalo. Jde o psychiku, o nevědomej úsměv na ksichtě a o takový to vnitřní teplo z radosti. Baví mě cítit stisk, napětí, zájem o toho druhýho. Bojim se pohledu do očí, je mi to hrozně nepříjemný, stejně tak, jako se ze sebe snažit dostat nějaký slova. Všechno to zní tak nepřirozeně. Moje tělo, tak moc ho nemám ráda, všechno je na něm špatně, každičkej milimetr je chybnej, hnusnej, ošklivej a do toho jsem tak moc nešikovná.  Promiň promiň promiň.
Nevim, jde mi o ty city, jinej smysl v tom pro mě neni, cejtim se pak tak divně provinile, hmm wtf

Hej ty couro, votevři mi dveře, teď tě tu vojedu, ve tvojí posteli, v tvym malym pokoji. Seš jak mrtvola, sotva se hejbeš, prdel nemáš, tak aspoň ty kozy. Ne neni odpověď a ty bys tak stejně nedokázala odpovědět, tak je to jedno. Víš ty co? Jen lež, ničeho si nevšímej, já si jen udělám radost a pak razim pryč. Vždyť taky co jinýho s tak naivní holkou? Tvoje povaha si o to říká. Skáčeš jak pískám, odpor nekladeš, tak proč jsi tak strnulá? Ježiš holka, s tebou neni ani řeč. Skvrny na povlečení do pár minut, konec, šmitec a teď mi jdi udělat kafe. Dej mi cígo, můžeš stát vedle mě, ale nečekej, že bych se s tebou snad dal do řeči. Ukliď ten hrnek, dej mi ještě cigaretu a dělej, že se neznáme. Tak zas někdy na shledanou, až budu mít náladu.

Nebaví mě

Nebaví mě milovat, nebaví mě nenávidět, nebaví mě fetovat, nebaví mě chlastat, nebaví mě sportovat, nebaví mě mluvit, nebaví mě učit se, nebaví mě sex, nebaví mě uklízet, nebaví mě vstávání, nebaví mě nakupovat, nebaví mě jíst, nebaví mě čekat, nebaví mě platit, nebaví mě lhát, nebaví mě zvracet, nebaví mě sprchovat se, nebaví mě hádat se, nebaví mě objasňovat situaci, nebaví mě policie, nebaví mě zalejvat kytky, nebaví mě snažit se...
a to si říkám živá bytost?
tak to je asi trochu blbost.

Tři čtvrtě na šest ráno,
šťastný a veselý, ty krávo.
Jsem moc, je mi to jedno,
sorry.
Nebreč už zas, prosimtě,
vždyť se nic neděje.
Máš mě ráda, já to vim,
ale co já s tim?
Co já s tebou, holka?
Vždyť seš jak loutka.
Neni tě ani za co chytit,
tak řekni, co se mi na tobě má líbit?
Tělo netělo, povaha nepovaha,
jen ta otravná snaha,
snaha se zavděčit.
Táhni, nevolej mi, nepiš mi
-nová zpráva? Ježiš, zas ty.
Buď svoje a beze mě,
jsem moc, je mi to jedno,
sorry.
Jo a - nebuď sad.

Byl to hrozně divnej večer úplně o hovně a sere mě, že jsem radši nezůstala doma a nešla spát. A nebo nevím, sere mě to nebo jsem za to ráda? Ježiš ne, ráda za to fakt nejsem, i když možná trochu jo...fuj. Chci na jinou školu, prosím prosím prosím, tahle budova plná zazobanců a Adama a hraní si na něco, co nejsme, už mě tak unavuje a vytáčí. Všichni ty kokotský, zrůdný a jednoduše přemýšlející spolužáci, to abych si zas nepoblila kožich. A Adam, případ sám o sobě, hračka, se kterou si hrajete chvíli a pak jí vyhodíte z kočárku. Je to vtipný, jak (ne)přemýšlí. Včera jsem s nim byla v Klasiku, nějaká pochybná hospoda, co mám kousek od baráku. Bylo tam spoustu lidí ze školy, odporný. Nějaká holka z filmu slavila narozeniny, měla jsem chuť jí toho morgana chrstnout na její zmalovanej ksicht, aspoň by byla sranda. Nevím, jestli se mi chtělo víc zvracet z těch lidí nebo z těch píčovin, co tam řvaly z repráků. Seděla jsem tam, koukala kolem sebe a snažila se přijít na to, co na takovymhle místě dělám. Chtěla jsem do Ryby na kofolu za 27, nebo do Indiga na malý pivo za 18 a nebo sedět před žabkou a chlastat giny v obklopení normálních lidí, ne tohle. Pocítila jsem zátěž na ramenou a teplo Adamovy ruky. Aha pls, šahej na mě, přesně to chci, díky za laskavost. Spíš ne než jo. Nebo vlastně, klidně, enjoy. Tiskl mě k sobě, hladil mě rukou po stehnu, přitáhl si mě k sobě a políbil mě, zas mi dal ruku na stehno, v tu chvíli jsem pro něj byla já tou hračkou, mohl si semnou dělat co chtěl, nekladla jsem žádný odpor, vše jsem si nechala líbit, ale ani jsem mu nedávala žádnou odezvu, neopětovala jsem mu jeho doteky, nekomunikovala jsem s ním a vtipný na tom je, že celou tu dobu on prohrával a já vyhrávala. ,,Víš, asi bych s tebou nemohl mít nějakej vážnější vztah." Jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, koho tyhle kecy zajímaj? ,,Víš co je podle mě nejvíc romantický? Kyž má kluk vedle sebe nějakou holku, pro kterou by byl schopnej udělat cokoliv, bránil jí vlastním tělem."  Supr, asi se rozteču tyjo. ,,Jsi taková temná a divná, ale mně se líbíš." Aha, dík.
,,Jsi hrozně divná."
,,V čem?"
,,Nevim, já jsem taky divnej, to nejde popsat."
,,A jsem špatně divná nebo dobře divná?"
,,Tak půl na půl."
Hmmm a co já s tim? Je to komický, celou dobu jsem tam byla s ním, přitom každej jeho dotek nebo snaha o cokoliv mě nutila přemýšlet nad N a srovnávat, o jak moc je Adam nahovno, lol.
,,Musíš dneska spát doma?"
,,Jo." Bez zaváhání, a i kdybych nemusela, NE NEBUDU U TEBE/S TEBOU SPÁT.
Když už mě to omrzelo, jela jsem domů, i když jsem měla čas ještě tak hodinu. Na rozloučenou mě objal a já se cítila, jakoby se kolem mě obmotaly chapadla. Haha ale tak byla sranda, mohla jsem využít něčí demence a navíc jsem se zhulila za free, why not.

lhát by se opravdu nemělo, není to hezké

,,Co ke mně cítíš?"

,,Lásku? Mám tě rád."

L E Ž

Končila devítka, všichni jsme seděli na tunelech, kterými projížděly vlaky z Vršovického na Hlavní nádraží – na našem obvyklém místě, kde jsme se po celý rok scházeli. Všichni  jsme si slibovali, jak se budeme scházet a všechno to byla jen lež, které jsme chtěli věřit. Byli jsme obklopeni oblaky kouře, vůní trávy a tabáku. Psali jsme na zeď různé hlášky, které nás spojovaly, byli jsme veselí nebo jsme si to aspoň mysleli. Neřekla bych, že to byla radost, spíš jen chvilkové dojetí z toho, že jsme vyšli základku a končí zatím nejdelší období našeho života. Chvíli jsme tam spolu všichni byli, asi deseta lidí, pak jsme se rozdělili a já šla na “rozlučku“, kde byli ještě někteří lidé z ročníku. Seděla jsem na trávě a pozorovala jednotlivé skupinky lidí nebo jen samostatné osoby, jak se baví, co dělají. ,,Omezenci“ napadlo mě jako první. ,,Bude mi chybět možná tak to, že takhle dementní lidi už asi nikdy nepotkám.“ Jedna parta lidí se skládala ze tří kluků, jejichž ego bylo obrovské, ale IQ by se jim vešlo za nehet, holka, co se klepala jak želatina, v obličeji připomínala kreslené příšery od Maurice Sendaka a ležela schoulená na hrudi našeho dvaceti čtyř letého tělocvikáře. Dále tam byla holka, která se s nikým nebavila - nebo spíš nikdo s ní - jen seděla a usmívala se, nechápu, co tam dělala. Pak tam byla skupinka holek, které se bojí se jakkoliv bavit, vše si organizují a jsou extrémně uspořádané, nuda. A zbytek byli kluci, kteří o sobě tvrdí, že jsou hetero, ale nikdo jim to nevěří. Nasávala jsem do plic údajnou příčinu rakoviny, pila červené víno, které někdo přinesl, ale nikdo se k němu nehlásil a čekala, jestli dřív dorazí mí přátele nebo se stihnu unudit k smrti. Když konečně přišli, cítila jsem se spokojeně. Chvíli jsme ještě pobyli s našimi (nyní už bývalými) spolužáky, pak se odpojili a šli na obvyklé místo. Černé plíce, alkohol a THC v těle, pláč vystřídaný smíchem a drnčící koleje, měli jsme se hezky. Přenocovali jsme u naší (nyní už bývalé) třídní učitelky, která nás pořád vytahovala na balkón na cigára. První prázdninové ráno, všichni jsme se cítili zničeně, každý jsme jeli domů a odpoledne se potkali na Masarykově nádraží, odkud jsme jeli ke mně na chatu. Vezli jsme si sebou věci, které pro nás byly nelegální, oblečení a dobrou náladu. První den a noc na chatě doprovázelo přátelství a klid. Pobývali jsme ve staré chatě, která přežila už pár generací mé rodiny. Mladí lidé, co byli zahalení v oblacích kouře, které byly uvězněny v malém pokoji na půdě. Koberec do sebe vsákl popel a rozlitý alkohol, snad se neopil tak, jako my. Druhý den někteří odjeli domů, zbylo nás sedm z asi čtrnácti. Šli jsme se projít do lesa, kde nám ještě víc těžkla oční víčka a červenalo bělmo. Přes noc se stalo spoustu věcí a všichni se rozhádali. Další den jsme se vraceli do Prahy, kam jsme si odvezli i špatnou náladu. Po zbytek prázdnin jsme se všichni pohromadě nesešli ani jednou. Rozdělili jsme se na malé skupinky, které se vídaly. Někteří začali brát LSD a MDMA, o některých jsem vůbec neslyšela, kamarádka strávila měsíc v Bohnicích, další se přejídá antidepresivy a utíká po nocích z domova a já? Já jsem strávila půl roku v bezmoci a depresích, kvůli někomu, kdo za to nestojí, nechala se matkou vyhodit z domova a zjistila, že pro mě nemá nic cenu, že jsem si vybrala nesprávnou školu a přestala se zajímat o jakékoliv rozvíjení své osoby.